Hořely růže v paprscích slunce,
voněly vůní závratnou,
rosa, jež třásla se ve korunce,
vyprahla nitra vášní zlou.
Kýv Osud – s tou přísností ve posunce,
že ztuhlo vše, vichry s mlhou se rvou,
skřípou si písně na ostré strunce,
vychládá slunce jich zebavou hrou.
Pršely růže – kdys na dívčí těla,
teď v syrovou zem. Hrsť jen zbylých se bělá,
rdí, žloutne a čajoví lupenů.
Přec kvetla kdys vesna, přec bušila síla,
přec jednou tuch, snění vůně se slila
s čistotou horských pramenů.
Div, se steskem ještě že vzpomenu?