Ty zpěvná duše! Byla’s jako ráno,
jež zná jen hřejný úsměv, květy, rosu,
tak pracovitá, skromná, plna vznosu,
ať chytla’s štětec, sáhla na piano.
Zpěv byl přec nejdražším ti světem, ano,
jak Antonie zřela’s v něm svou osu;
v den slední ještě vroucně, bez pathosu,
jsi zapěla – a bylo dozpíváno.
Smrt chladným polibkem ti zamkla rety,
jež písněmi tam někde nade světy
však jistě andělíčky roztančí.
Nám zůstavším jen krásná paměť zbývá
a v duši dál vždy zpívá, zpívá, zpívá
tvá trylkující píseň skřivánčí.