Zde u splavu, kde Viktorka Tvá pěla
svou kolébavku ztraceného žití,
v tom šumu vod a větru, jenž se řítí,
mně díla Tvého krása kvílí celá.
Zde začalo to idyllou, jež skvělá
v úsměvech mládí, v bájích vrb a sítí,
pod lesní strání, prostřed luk a kvítí
jak pestrotkaný koberec se střela.
Pak přišlo Žití. Dávalo i bralo.
Co dalo slávy, každé bídy málo
i útrap, krve zdálo se mu za to.
Jak slunce prozáří houšť v tmavém hvozdě,
jas vzpomínek sžeh v zlato trud i bláto.
Teď národ rád by splatil dluh. Je pozdě.