Tak bezmocně jest mi se dívat, jak nemoc mi Tě odcizila...
jak apathická jdeš ke všemu, jen do svých ponořena chmur a děsů,
jež křečovitě svírají Ti ruce a plaší holubici Tvé duše,
že ubíjí se o mříž klece svého těla a krví třísní si křídla.
Krví srdce zmítaného záchvaty nezaviněného strachu,
hrůzy, jež nemá příčin, než v zmatení chorého čivstva,
ve výparech mozku, jemuž ono vše sděluje křivě,
radost obracejíc v žal, smích v slzu, v ztrnulost ruch.
A pomoci není, než čekat a trpět, přetrpět, přečkat,
zda dřív se roztrhne Melancholie závoj, či dřív svou zardousí oběť,
a jen s Walt Whitmanem šeptat si modlitbu pevného klidu:
„Potkati noc, bouři, hlad, výsměch, nezdar a porážky, jak činí stromy a zvěř.“