Ty vaše oči modré, blouznivé!
Kdys poznal jsem hloub celou jejich tůní.
Šla z divadla jste, zahalena vůní,
z hry v srdci ještě city různivé.
Já dohonil vás u vrat. Žíznivé
vás pily zraky. Bylo novoluní,
mráz, tma, jen v plynu perlami se sluní
vám na kožíšku vločky třpytivé.
Prv tázavě jste oči ke mně zvedla,
pak náhle jak by sám tu Gabriel
s ohnivým mečem na prahu stál ráje.
Svou nízkost cítím, hřích mi v srdci taje,
v tmě průjezdu co ztrácíte se zbledlá.
Ten meč však navždy již v mém boku tkvěl.