Ó, přísná svatá, zostřivší řád kázně,
že vlastní řehol prvá odpor zvedla,
jež vidin sta jsi v askesi své shlédla
a kromě boží nepoznala bázně,
jíž neduh zlý dost nenes kruté strázně,
ni andělův meč, po němž krev ti ssedlá
nad probodeným srdcem v ráně zhnědla,
jíž v mystiku dost nikdy stoupat srázně,
radš zří tě v barvách světlejších mé dumy:
půl děcko krásné jako snů mých paní,
vlas aureolou se ti zlatí skrání,
a bílé zoubky stěží smích jen tlumí,
kdy s tetou davem seňorů jdeš, v skrytu
co doma sirvent skládáš plný citu.