Ve vůni šeříku a mroucích fijal vzdechu
se v černých lilijí mdlou náruč slunce kácí
na ňadrech noci spat ve stínů cudném spěchu.
Ve přítmí tajemné teď skutečnost se ztrácí,
a neurčitým snem vše v touhách tiše splývá,
kdy v černých lilijí se náruč slunce kácí.
Vzduch čímsi jitří se, co na dně srdce zpívá
jak citů neznámých bolestná harmonie,
s níž neurčitým snem vše v touhách tiše splývá.
Vzplál měsíc s hvězdami tmě s ebenové šíje,
jich září příroda se celá chví a stená
jak citů neznámých bolestná harmonie.
Tak láska chýlí se snů hudbou roztoužená,
do srdcí nemocných se tóny svými řítí,
jichž září příroda se celá chví a stená.
Mým nitrem zmítá se to sladké vlnobití,
dech lásky ztracené, jímž hořká vůně sálá,
v mé srdce nemocné se v divých tónech řítí.
A k té, jíž otevřít má duše vždy se bála,
má touha nesmělá na křídlech šera stoupá,
v dech lásky ztracené, jímž hořká vůně sálá.
Jak stádo labutí se v měkkých proudech houpá,
v snů jemném vlnění, z nichž její zjev mi kyne,
má touha nesmělá na křídlech šera stoupá.
Co zapomnění kol se proudy lijí líné,
a měsíc v zřídel šum se spouští stromů listy,
na bledém čele v snech, z nichž její zjev mi kyne.
V tom cítím polibek tak chvějící se, čistý.