V ramp světle sálavém plá stříbrem šat tvůj bílý,
jsi skvostná, nádherná, když kráčíš v trojstupech
se sborem družek svých, jež v tanci prohýřily
své mládí, svoji cnost, svou krásu i svůj dech.
Tvé tělo schvácené za zvuku píšťal, bubnů
se lomí, proplítá a svíjí jako zmij,
přes rozpuštěný vlas, s nímž teplý dech hrá dubnu,
spad závoj stydlivý ti na labutí šíj.
Tak donu Juanu sbor tanečnic plál nocí,
kdy vášní přesycen se nudou potácel
a peklo svědomí chtě v shnilém srdci zmoci,
víc jisker v poháru si přál a píti dél.
Já raděj bych tě zřel jak tanečnici řeckou,
jíž z řízy nachové se řítil bílý prs,
přes dýky metat se s tou důvěrností dětskou,
s níž zvedá nad bahno se lilijový trs.
Na písku orchéstry, kam růže rozházeli,
se nahá vznášela nad smrtí s úsměvem,
jí páteř vlnila se měkce v pohyb smělý,
zrak polootevřen se třásl sladkým snem.
S rozkoší barbara já na to bych se díval,
v ráz kdybys upadla na ostří meče zpět;
do otevřených ran by zlatý vlas tvůj splýval,
a ty bys umřela jak podkosený květ.