Na louce není z jara tolik květů,
a tolik míru není v lesní hluši,
co poupat štěstí rozdechla’s mi v duši,
co klidu jsi mi dala proti světu.
Tvých očí zář tíž se mne rve, jež kruší,
bol rozplývá se úsměvem tvých retů,
má duše v tobě jásá plna vznětu,
a divý spleen jí více nezasmuší.
Tvá krása těla vždy mi do snů svítí,
jak Venuše kdy v štítu svém se zhlíží,
z tvé mysli znám teď, co dá sílu k žití.
Má láska roste, jíž se k tobě víži,
vždy novým žárem větších vzletů hárá –
ne, louka nemá tolik květů z jara!