Zřít na svůj sen, jenž s odhozeným dlátem
dnes konečně vstříc z mramoru mu vzplanul,
mdlý, rozechvěn před výtvorem svým stanul,
sta pochyb v srdci zimničným štván chvatem.
V to tělo ženy, v nadšení jak vzňatém
jíž na rtech ples by Euhiův tanul,
co kouzla horoucí své duše svanul,
jak v květech růží na Zuleichu Hátem.
V ráz boří vše, zas uštknut hlodem hada.
Vzkřik třese dílnou: „Mrtvá, žel, vše hmota,
stín chorý v posměch k jasu vidin věsím!“
Tak myšlenek svých těla též se děsím,
a co má duše v síti nud se motá,
prach neplodný jí v tvůrčí křídla padá.