Již obzor v stínu zakrsá,
lem oblak západ zlatí,
ó, dej mi hlavu na prsa
a nauč zaplakati!
Slz dávno vyschl v oku zdroj,
mně v srdci zkameněly,
teď myšlenek mých smutný roj
z nich bouřně vzlétá ztmělý.
A stesky, nudy, žaly mé –
jen vy to víte, bozi! –
ve děsů moci šálivé
chrám duše zbořit hrozí.
Poušť zpráhlá žárem oblohy,
v ní Memnon vzdor svůj pění –
já nevím, jsem tak ubohý
či gigant v utrpení.
Ó, dobrodiní slzy jsou,
mne nauč plakat zase,
ať novou štěstí báchorkou
svět zaplá mně v jich jase!
Bych znovu se zas uspat dal
té sfinze v obejmutí,
a jen by větší čekal žal
mé nové procitnutí...