Je Slovanstvo jak obr neznalý své síly,
co sval, to kámen tvrdý, ale mysl měkká
se skutečnosti činu v trpném snění leká,
radš snáší křivdy, zadumá se, nezakvílí.
Ni vlastní údy v souhlas přivést nepopílí,
jim přeje, ať jich zvůle, kam chce, různo těká,
jak v množství chabých ramen tříštící se řeka,
nechť rvou se mezi sebou, škorpí, drobí v díly.
Vždy časem přijde, v hrudi svatý plápol reka,
vztřást obrem tupým kdo dost pružné cítí žíly,
dost krve v srdci, by ji líné hmotě vlily.
Vše spojit na bedra jme, budí, marně čeká,
že příklad pohne – zbude sám, zmdlen, leda chvílí
jak Atlas na rámě že s ramene tíž smeká.