Kdy hluboká se noc na květech válí vonná,
nad rovy, za jichž práh svět nechrlí svůj vír,
váš zpěv, ó slavíci, ve vlhkém vzduchu stoná
a odpuštění lká a nekonečný smír.
Ty zvuky prchavé se proudem k zemi lejí
a v růže splývají jak slzy ve úsměch,
ve světle třpytivém se asfodely chvějí,
jak habrů korunou váš něžný táhne vzdech.
Nad šerým hřbitovem se sklání měsíc bdělý
a volá z hrobů ven zjev hysterických děv,
jež nocí za živa po strmých střechách spěly,
co cestou provázel je blouznivý váš zpěv.
Tam leží přítel můj, a v střepech jeho lebky
teď ryje hnusný červ, kde trůnil genius,
pln slzí matčiných vlas jeho stlívá hebký,
a z ruky nervosní po kuse padá kus.
Tak utrpení květ své roucho krví tkané
v své hází nádheře těm mrtvým pod hlavu,
jak bolest žíravá ze zpěvů vašich kane
na hroby prokletých a v světa únavu.
Toť výkřik soucitu je velký, rozhořčený
a slza bolesti a harmonický tón,
jak tichá výčitka, s níž opuštěné ženy
se svíjí na loži, váš vdechujíce ston.
Těm dívkám zpívejte, jež otrávila láska
jak vůně jasmínu za dlouhých nocí v snách,
jež s vlasem spuštěným a v hedbávu, jenž praská,
své čekat ženichy se zdají na marách.
Dál nocí zpívejte svým rozechvěným hlasem
všem stínům ubledlým, jež zvedají se z kob,
všem, kteří trpěli a zápasili s časem,
a všem, již klesnuli tak příliš záhy v hrob.