Ve houští parku
se šeřík tměl,
a pod haluzí
mu slavík pěl.
Já přišel tiše
tam po špičkách,
bych nezahnal ho
jak štěstí v snách.
Pták zahlédl mne
a zpíval dál,
že jeho druh jsem,
jak znát by dal.
Dík za uznání!
Ó, pěvče, sám
však vím, že tobě
se nerovnám.
Vždyť jarní nebe
a zkvetlá zem
se líbá vroucně
ve zpěvu tvém.
Vždyť něha lásky
i její žár
v něm rokotá si
svůj vznět a var.
Mé písni schází
tvůj klid a lad,
s nímž umíš touhy
v šeř klokotat.
Má píseň nemá
ten jas a vzlet,
a když má sládnout,
vždy strpkne v sled.