Znám na zahradě zákoutí, tam náhon šplouná o proutí. O vrb se tříště apruží, prach kapek hází do růží
a jasmínu se pošklíbá, že čistší pěnu kolíbá. Směje se schodům z porfyru, že přeskočí je ve víru.
I šeříkům se vysmívá, když nebe veň se zadívá, víc červánků že, blankytu spne ve vln křepkém zákmitu.
Sem, touhami své lásky zpit, rád o Tobě jsem chodil snit. Hned, za odlesku bledých hvězd, tvář Tvou jsem z leknínů zřel kvést,
hned mladým kentaurem se mnil, jenž nymfu, Tebe, uchvátil; zas Afroditou vstávat z vln jsem viděl Tě, tuch velkých pln:
tuš pískali Ti tritoni, jak v čedič zdroj kdy zazvoní, tlesk delfínů, vil drobný smích je doprovázel v trochejích.
Z té bujné chasy zpozděn snad, kdys Amor do cesty mi pad. Buclatý hošík rokoko, žár z očí plál mu hluboko.
Poledne bylo, úpal žeh, jen tady chladil zdroj i mech. Toul odhodiv a luk a šíp, zde pod snětím si hověl líp.
U zřídla s motýlem si hrál a mne si naháč nevšímal. Jej na raménku sobě chyt, a tak ho vábil jeho třpyt,
že si ho sázel do kučer, zas na hrdlo, zas v dlaní šer, tak měkce, něžně, by jen pel mu jemný s křídel nesetřel.
V tom vítr zadul, ve svůj vír strh motýla jak lehký pýr, a za ním Amor dal se v ráz, mně oba znikli v modrojas.
Tu dlouho stál jsem v myšlénkách, a divý stesk mi srdcem táh: tak život z duše, v holý klam, rve poesii, lásku nám.
Leč když jsem domů přišel v spěch, já našel – obé na Tvých rtech!
Cookies on Poetry Cove