Na těžká víčka sen mi pad’,
zřím víly do tmy hvozdů plát.
Kde květe bílý chrysanthem,
list lopuchy se chýlí v zem,
v zelené záři měsíce
jdou prostovlasé tančíce.
Zřím víly do tmy hvozdů plát
na louce květů laškovat.
V zelené záři měsíce
spí na křídlech jim jepice,
a v proudech vlasů diadem
plá purpurovým západem.
Na louce květů laškovat,
ó nekonečná kouzla vnad!
Ve proudech vlasů diadem,
nach, zlato, stříbro řízy lem,
za zvuků syring, šalmají
své nahé údy splítají.
Ó nekonečná kouzla vnad,
těl harmonie, rythmu spád!
Za zvuků syring, šalmají
svou královnu v mhách vítají,
co v lásky muka, žal a ston
jí v náruč klesá Oberon.
Těl harmonie, rythmu spád!
Jak sladko by tu umírat...
Ó lásky muka, žal a ston...
Mým touhám pro lék v luny sklon
kams’ v kapraď, Pucku, rychle kvap.
Ó moje víla, moje Mab!