Cos v růžích těch z mé duše splývá –
snad němý smutek, v který snivá
ta každá snítka poupě skrývá,
či plný touhy vůně vzdech –
snad žhavé roucho jich, jež plane
v krůpějích rosy, v slzách tane,
je z krve mého srdce stkané,
jež hyne v lásky záchvatech.
Jak včera azalky květ bílý
v prach ručky vaše odhodily,
mé šlapte srdce, které kvílí
jen za vámi v svých marných snech,
je nechte třeba v bolech mříti,
v něž hvězda vaší krásy svítí –
rád trpím, jen když v sled zřím chvíti
vám odpuštění na retech.