Sníh vašich rukou sepjatých
za varhan hudby monotonní,
jež v olejů se dýmu roní,
do hudby plane veršů mých.
Nad úběl jejich zářivý
tak mramor z Paru čistý není,
v nějž Afroditu v opojení
vzmach dláta vydech’ vášnivý.
Zpod nehtů nádech růžový
se ve krůpějích pletí šíří,
dlaň z broderií krajek hýří,
jak z karraru sny Canovy.
Z těch rukou vůně šeříku
vlá zvadlým kouzlem mušelínů,
z jichž rozvířených pěn a stínů
zřím čarovnou jich mimiku.
To pružné, měkké pohyby
jsou sváté lahodnými rythmy,
ať na modlitbách v chrámu přítmí
neb v záři loge vzplály by,
či v tance žár jak festóny
by vzpjaly se ve pósách snících
nad proudy vlasů splývajících,
jak činila to Taglioni.
Bol tichých melancholií
z nich dýchá, smutků zápas dlouhý,
jich zářný tvar v mé plane touhy,
jak z bílých květů lilijí,
v něž setkána jest opona,
dlaň spíná z gobelinů schvěných
v sny trpících a opuštěných
na zlaté půdě Madonna.