Ó, ženy, jak vás nemilovat,
jste rusou perlou stvoření,
vás plavé musím v srdci chovat,
vás tmavé ve svém myšlení.
Ať paní, dívky v prvém vznětu,
ať maenady, ať světice!
Ta záhada kol vašich retů
do srdce pálí nejvíce.
Jste věčné sfingy; z hloubi očí
plá nebe jas a z řasy zas
žár pekelný ti hlavu stočí –
jen jedno zbývá: vzývat vás!...
Však nejraděj přec jedné sloužím,
šer láká mne k ní pod balkon,
jak o ní sním a po ní toužím,
v noc žaluje mé loutny ston.
A když už svítá a zář květu
ssá rdělých broskví rosu s úst,
z jich korun s vánkem na odletu
Tvé božské tělo vidím růst!