Vůz Osudu se v krvi lidské ztápí,
svět ze čtyř úhlů hoří v záští zryvu;
kde láska snila, vzteky dupou nivu,
o překot ději těhotný Čas kvapí.
Vstaň, český lve, a setřes pouta s tlapy,
již nebude ti otrok splítat hřívu,
pán velkodušně odměřovat skývu,
ni za kus žvance ubrušovat drápy.
Mříž kleci rzivá bortí se a láme,
co sta let deptáno, zas tyčí témě;
pryč otroctví, pryč křivdo, lži a klame!
Klas pod ranami nové vydal sémě –
ty lve, což nezříš, že kol tebe k boji
lvů tisíce se chtivých činu pojí?