Když jsi dlouho již své boly nesla,
podvědomé bázně, marné boje
s vlastní duší, kterou sápou roje
zoufalosti, aniž ústa hlesla:
vysílený plavec, jemuž vesla
padnou z rukou bouřné ve příboje,
nemajíc již opor, bez úkoje,
na má prsa s pláčem jsi tu klesla.
„Nemohu již déle zápasiti.
Co jsem zdusit chtěla, samo rdousí.
Konec všemu. S bohem! Tma se řítí.“
A já zřel, jak temný stín si brousí
na Tebe své drápy zhovadilé
a již Tvoje hrdlo škrtí bílé.