Jak děcko plačtivé, jež lesklá treta smíří,
svou krásou opilá ta démonická žena
v benátském zrcadle se shlíží unavena,
jí těla inkarnát průsvitnou řízou hýří.
Vlas plavý do zlata jí pod růžemi stená,
jež v brokát koberců jak prach, kdy vzduchem víří,
svou vůni opojnou kol plny ohně šíří,
než v mdlobě na ňadra jí klesnou rozbouřená.
Ve příval podušek se vnořivši jak víla
do květů pohřbená, jichž roucho rozerve,
proč sivé oko své tak náhle vytřeštila?
V svých neuralgických snech zda cítí poprvé,
ty duše ztrýzněné, jež láska otrávila,
jak prudce líbají rty její do krve?