Ó, panno, otevři, tvůj kahan dohořívá,
než přepadne tě tma, tma bez rosy a rána.
Přec nechceš sama být, bez lásky, nezlíbána,
až úzkost smrtelná z tmy číhat bude lstivá?
Neb věz, že nejvíce ta bolí v srdci rána,
jež marnou obětí a neceněnou zbývá –
vstaň, jdi a otevři, skráň ověnčenu, snivá,
uvítej ženicha a vzdej se nezlekána!
Šel pro tě z daleka, přes moře, hory, řeky,
a neznal únavy a neznal dne ni noci,
jen v srdci obraz tvůj, jejž vyzářený, měkký
tvých nocí bezesných mu vykouzlily vzdechy.
Jde, jak jsi volala. Dej polibků, co v moci!
Tvůj rubáš ještě v jitř se bude chvít jich echy.