Mandarine usměvavý v květovaném županě, jaký rys dnes přemítavý klade se ti na skráně?
Je ti líto dob, kdy tu v zlatu kob s trůnu zíral jsi pln slávy jako kvočna z kukaně?
Strhali vše se stěn parou, čaloun, lustry na dlažbě, stříbra odváželi karou, ryzost poznat po ražbě;
kde jen vzácný kus, žid vzal na svůj vůz, šlechtickou tu slávu starou prodali jak ve dražbě.
Konve, mísy, majoliky; obraz, na němž majestát, gobeliny, zkad skrze fíky svítí nahot inkarnát,
konsol, stolků, sof hedbáv, dřeň i kov – jen ty zbyl jsi neveliký, nechtěli nic za tě dát.
Ó, to byly jiné časy, když tu v světel záplavě viděl’s plesy, viděl’s kvasy, na rej hleděl zvědavě,
krojů, řádů blesk, číší třesk, zdob lesk, štíhlé pasy, zlaté vlasy splývaly v směs míhavě.
Když jsi šilhal do zrcadla, kamo z třetí komnaty občas karrarská běl padla bakchantčin prs rozpjatý;
neb sad zimní když střás ti vůně tíž, nad škeblí kde labuť vadla touhou v růžích s poupaty...
Z předsíňky své přitemnělé, s mnohou soškou potvornou, hlídal jsi sál zlatý bděle, prostornou jenž hovornou;
kde se někdo šust, hrálo ti kol úst, zvlášť kdy abbé v líčko zrdělé za plentou štíp komornou.
Dnes ti hůř, než v písku lodím, vous máš svislý jako mrož. Z trosek, nuž, tě vysvobodím, za chudý tě koupím groš.
Nemám dvoran sic, kde bys moh co stříc’, polibků však, směle to dím, u nás také plný koš!
Cookies on Poetry Cove