Vy, již jste mřeli na sibiřském sněhu,
v okovech žalářů a ve tmě dolů,
již nebyli jste ušetřeni bolu
všech největšího, v dějin krutém běhu
zřít pod kolesy, v slzí hořkém žehu,
Vlast roztrhánu, od rodinných stolů
své syny štvány ode pólu k pólu
a pro otčenáš mrskánu děv něhu,
k Vám volám: Buďte pamětlivi v štěstí,
co trpěli jste pro své vlastní činy,
a nahromaďte v témě nové viny!
Proč chcete rvát, co naše, chtivou pěstí?
Ran ve Slovanstvu nehnisá dost k muce?
Již křičím v chvíli poslední: Pryč ruce!