Kde, květy, jste? Kde vůně vaše?
Lilie, růže, kosatce!
Žár vašich barev sprchal plaše –
ach, že tak všeho na krátce!
Kde smály jste se na záhonech,
jen vaše kostry naze ční,
se stromů listí v tichých stonech
vám pěje píseň pohřební.
Jak vítr duje, do tváře mi
jich střásá celé chomáče;
až pod tou žlutí zvadlé zemi,
koketě staré, do pláče.
O holé větve léto babí
si natrhuje hebký šlář,
chřadnoucí slunce mlha vábí
svůj na umrlčí na polštář.
Teď od hvozdu sem po strništi
mlh nové tmy se válejí.
Tak smutno – – Vítr sviští, sviští – –
Kol hlavy jako v závěji.
A cítíš, tvé to mládí splývá
s tím chvatem v dál a v nic a zmar...
Jen po trní ti sem tam kývá
illusí rozfoukaných cár.