Zas brodím se, tuláka veselý zjev,
niv houpavým zlatem a na rtech mám zpěv.
Tam shůry mi slunce v týl chrlí svůj žár,
na obzoru tratí se hory v háv par.
Zní bujně má píseň a toužně, neb dnes
já prvně mám uzřít svých dědů ctnou ves.
Z lip statek se bělá, kde děd můj byl pán,
kde poroučel chase a zorával lán.
Kde znojem svým skrápěl hrud utvrdlých vzdor,
kde lopotil po soumrak od rosných zor.
Kde líbal své děti pak od práce prost
a jako pně kořen s tou půdou kde srost.
Já bezzemek-básník, ta pleva všech plev,
jen světem se toulám vždy na retech zpěv.
Vnuk nesrostl s ničím, jsem volný jak pták
a na moři vlna a na nebi mrak.
Jsem jako květ jarní, jejž s haluze strh
a do víru žití zlý severák vrh.
Všem tradicím rodinným unik jsem v čas
a mám jen své snění, a je mi tak snáz.
A mám jen své touhy a píseň svou mám
a bohat se cítím nad všechny ty tam.
Své štěstí jsem v prsou si uzavřel tich
a rozdech je růžemi do zpěvů svých.
To jedině cítím, to jedině vím,
že celou přec krví jak děd na čem lpím.
A třeba jen blouznivý větroplach jsem,
že k smrti až miluji rodnou svou zem.