Mám staré parky rád,
kde kvetou kosatce,
tajemně alej tmí se
jak v dětské pohádce.
Tam růží natrhat,
jasmínu, fijal jděm,
a co nám v srdci chví se,
řekněm si polibkem!
Hle, nad basinem již
našemu ostychu
kozonoh z terracotty
se šklebí po tichu.
Ví – co v ráz nezloupíš,
do věčna padne clon,
a v konec zemské sloty
my hlinou jsme jak on.