Jarním dechem okřál svět,
májovým snem chví se háj,
Srdce! ještě naposled
poslechni tu mládí báj.
Pak se kaj –
času dost, až v stáří hnět
zvadne ret.
Paní, vám, jež jste můj vznět,
zpívám pastourellu:
„Ach, můj Bože, jaký jas
s krásy vaší v duši střás
touhu věčných želů!“
V zelenavou ukryt snět,
Pan si hvízdá na šalmaj,
za vílami prchá skřet,
všude šepot, šum a taj,
v lásky ráj
vábí van i vonný květ.
Naposled...
Vylíbat kéž písní vzlet
vašemu smím čelu:
„Ach, můj Bože, jaký jas
s krásy vaší v duši střás
touhu věčných želů!“
Ovečky své bílé zpět
zahnala jste krutě v stáj.
Což jen já mám bloudit bled,
vzdychat, kde mé lásky máj?
Bázni, ztaj,
jež jí srdce tužíš v led!
V kštice změt
vůní vssát se naposled
zpěv chce plný pelu:
„Ach, můj Bože, jaký jas
s krásy vaší v duši střás
touhu věčných želů!“