Do korun dubů smutek zapadá.
Jak slepec oko teskně do tmy vzpírá,
v park šerý villa rozželeně zírá,
ruch její zmlk, a zpustla zahrada.
Poslední růže tiše uvádá,
roh Amorovi od úst klesá, sirá
schnouc pozvolna i stará thuje zmírá,
vše obestírá smrti záhada.
Fiála šedá, v znícení jež zbožném
kdys za havíře modlila se v chrámu,
jak nad hrobem teď z břečťanu ční nyvě.
A zevšad, v každém odstínění možném,
jen jeden vzdech se tady vine tklivě:
Proč, paní, odešla’s a nechala mne samu?