Což jsme vskutku navždy odloučeni?
Celým žitím mezi náma zeď
běžeti má hluchá, k umučení,
za níž bolů tam i zde lká změť?
Navždy má ten závoj černokalý
zastírat Tvé duše dennici?
Nevysvitne z chmury, jež ji halí,
rozhodit svých růží květnici?
Zřím Tvé srdce hořet skrze mraky,
vidím se je láskou spalovat,
ale dým a dým jen tíží zraky –
co Tě štve v ty tmy se vzdalovat?
Slovo těchy neproniká k Tobě,
nářek, pláč ta krutá sráží zeď,
byli bychom bližší snad si v hrobě,
než v tom mrtvém položití teď.
Vím, ach, které černé moci ruka
drtivé ty hradby vztyčila,
závoje tmy zpředla v naše muka,
dýmem světla naše zničila.
Ale sláb jsem roztrhat tu chmuru,
servat závoj, zbořit zeď, ó, žel!
Modlitby se nedonesou vzhůru,
proklínat jsem – z bolu zapomněl.