Na zemi plné jarní mízy
fialky květ ke květu
se tulí v zeleni své řízy
s vonným šeptem na retu.
Na vodě vlna vlnu stíhá
v jásotu a poskoku
a k pocelům se shýbá, zdvihá
v hluboku i vysoku.
Ve vzduchu pták smí touhy zpívat,
vyvzdychat svůj celý žal –
jen mně jest oheň citů skrývat,
mlčet vždy a trpět dál.
Jen já vám nesmím ruku stisknout,
pohladit váš hustý vlas,
ni v objetí vám slastí výsknout,
slzu lásky slíbat s řas.
Mě vše, co blaží v mládí době,
míjí v divém úprku – –
ó, krásná paní v černé robě,
s mušelínem na krku!...