Ó, chaty k zemi přitulené
jak u říms hnízda vlašťovek,
rád zřím vás poli roztroušené
svůj do lip skrývat prostý vděk.
Když s večernicí ku klekání
zve stříbrného zvonku hlas,
tak svatý klid se v duši sklání
z těch žírných plání kolem vás.
Již pomalu se všechno halí
v průsvitné páře do stínu,
jak žití dech jen zamodralý
kouř stoupá vašich komínů.
V tom tichu teprv plně znovu,
kdo hnán jak větrem oblaky,
teď chápe touhu po domovu,
zář krbu a kouř Ithaky.