Ó, Pane, stmívá se, stůj při nás, neopustiž!
Kol kolem stahují se nepřátelské vzteky,
a my tu spoutáni, ne babami, ne reky,
jen zdáme Osudu: „Kdy guillotinu spustíš?“
Blíž požár řítí se, již líže řetěz, skřeky
v sluch bijí: „Z cesty chám! Kdo sláb, mé síly zkus tíž!“ –
Chtít od řeky: „Proč zde, ne v závětří kdes ústíš?...!“
My tkvíme v půdě té, kam vsadily nás věky.
Zde jest nám vytrvat a zde chcem po svém žíti.
Z kostnické hranice nám pravda do tmy svítí,
to zákon svědomí a čisté lidskosti.
My nechceme než to, co ducha oprostí,
nikoho otročit, nikomu otročiti,
v svém šťastni, zamávat všem světlem volnosti.