Na mramor oltářů svou bledou hlavu kladou,
u paty svatých soch se rozčilené chvějí,
mráz utrpení zžeh’ jim duši jejich mladou,
jsou listy zaváté, jež výparem svým tlejí.
Ty z komor klášterních ve božském vytržení
na tvrdé lože své zpět po znaku se řítí,
pro jejich modlitby den dosti dlouhý není,
jich vzpjatá ramena tmou smutných chodeb svítí.
Ty děcko u prsu na vlhkých stupních chrámů
ve mdlobách hladové se choulí za soumraku,
měst vřavou tupé již tam vyseděly jámu,
zář nebes hasnoucích v svém vytřeštěném zraku.
A jiné v procesích jdou s davem jásajícím
ve dýmu vonných nard a opojivém zpěvu,
za zvonů hlaholu, míň rovny kajicnicím
než ženám vášnivým v svém nadšení a hněvu.
Vždy zpívá v modlitbách jich duše unavená,
ta boží nevěsta, jež po polibku žízní,
po stupních devíti za ženichem svým stená,
až bolný její vzdech před trůn tvůj, Kriste, vyzní.
Ty, králi veliký a šírých světů pane,
ty, slunce života, jsi víra jich a síla,
tvé skráně zmučené a trním rozbodané
jich ruka žilnatá by ráda ochladila.
Ty ženy trýzněné svým rozháraným citem
jsou stíny kathedral, v něž znova vždy se vrátí,
jich duše nadšené lamp věčných chví se svitem
a s vůní kadidla se v kapkách v éther tratí.