Do trávy uléhám, již nebe dohořívá,
stesk šumí v korunách, a hloub se hlava vrývá
v ten polštář zelený, jenž květy postříkán,
co vůni jadrnou zem s jejich dechy mísí,
svůj jednotvárný zpěv v jasanech cvrčí křísi,
od meze vane dymián.
V klid vše mne kolébá, trav šelest, výdech země,
snít zvolna začínám, a zdá se mi, že témě,
šíj, bedra znenáhla, pak celé tělo již
se hrouží do země, jež zavírá se nad ním
se svými travami a hmyzu ruchem fadním,
tak měkce shrnujíc svou tíž.
Tma všude, čirá tma. V tom z koutku něco svitlo,
jak růže padla by sem žhoucí, a hned kmitlo
zas blíž to jiskrami, zas prškou bludiček,
teď paprsků již snop sem požárem se řítí,
zář hroudu prolíná, prsť, kořenů spleť sytí,
i nerost, jenž se s pískem spek.
Vše světlem jásá teď jak křišťál průsvitavý,
mé oko upřené v něm hmotu, jak se taví
ve stálém přerodu, zří vznikat, zanikat,
v taj stoupám tvoření, vše chápat mním v tom vzmachu,
a je mi, jak bych měl se lidských bájek tlachu
tak z plna hrdla hořce smát!