Z těch nejsem, kdo ctí Boha fanfárami,
vířením kotlů, střelbou ze hmoždířů;
bigotní celování škapulířů,
slov prázdné mumlání se hříchem zdá mi.
Ať jiní v dusné utíkají chrámy,
smekají pokrytecky u arkýřů,
mně chrámem nebetyčných prapilířů
je celý nekonečný vesmír samý.
V něm svému Tvůrci srdce mé se vzdává,
v oddychu polí, v lesů zadumání,
hor na výšinách Jeho blízkost tuší.
Kde nejhlubší se ticho k zemi sklání,
mně nejvelebněj roste Jeho sláva –
a Jeho dobroty mám plnou duši.