Je hrda duše má jak uzavřený kalich,
jenž čistý nad bahny se k slunci v touze vzpíná,
ať dole nízkost vře, se provaluje špína
a pěstí vztahuje se na sta neurvalých.
Pryč z vášní hanebných, výš nad hamižnost malých,
tam, kde mu něžný list již nepotřísní slina,
by třeba práh tam sám a jak poušť nehostinná
jej výsost zlomila na nedostupných valích!
Z těch silných není-li, jež slunce ze svých zvolí,
a žhavým objetím rozdechne v zázrak vzletné,
co na tom, marný vzmach kdy slabý stvol mu setne?
Však vím, až bude mřít, že aspoň luna vlídná,
jež v tiších odvěkých plá sestra božství klidná,
že Krása vylíbá mu z koruny vše boly.