Pod šerem haluzí, s nichž vlhko v slzách kane
v mech parků setmělých, v zákoutí ruin skrytá
se vody koupají do břehů upoutané,
jak hedbáv černavý, pod kterým prs se zmítá.
Na klidné hladině labutě hrdé plují,
jich krky vytáhlé se křečovitě svíjí,
kol snivých leknínů a zatopených slují
v svých lepších vzpomínkách tak nevšímavě míjí.
Do vzduchu tichého lnou jednotvárné zvuky
jak harmonický dech, jenž nad vodami zmírá.
To pějí labutě? Nad vášeň, lásku, muky
v ty tóny bolestné se hrdlo jejich svírá?
Jdou nebem oblaka, v jich náruč plnou touhy
se měsíc potácí, mdlý, dechem země spilý,
jak bledý milenec kdy v nocí smutek dlouhý
svou hlavu zmámenou na dívčí polštář chýlí.
Hle! Bílé labutě se nad jezero vznesly,
fantómy sladkých snů, v něž nekonečno splývá,
vždy výše jsou a dál, již obrysy v tmu klesly...
Jen touha veliká mi na dně srdce zbývá.
V tom vzduchu mlhavém bych spoután chtěl k jich hřbetu
do říší neznámých se řítit nocí sinou,
do vůně extasí, v snů závrať, hudbu světů,
kde duše šílené si věčně odpočinou!