Z tmy zapomnění, z dna tůní myšlének zhaslých v zákmitech, v nichž s bolu černou vůní melancholie vzdech
mdlý splývá, pln neznámých nesouzvuků, v slz hořkost, srdcí zrývající muku: Ty’s k nám se vrátila zpátky, v života vír a boje tuch,
ve všedních snah rej vratký, v nových nadějí vzruch, v jas azuru, v rozkoše smích a pění, v květ luk a v tance, v lásky roztoužení.
Ty’s přišla, na čelo ve snu vložila mi svou měkkou dlaň. „Proč truchlíš? V novou vesnu uvěř, pozdvihni skráň,
bol zapuď! Hle, na horách jitro hoří, v nach myrt se slunce vzkříšené zas noří!“ Tak děla’s Ty, pro niž noce probděl jsem v pláči, modlitbách,
a vše, co jsem v tom roce bídném trpěl, čím práh, v dál zdálo se prchat, i vrásky s čela, jak v smutek duše slova Tvá mi zněla.
Já miloval Tě, jak jiný milovat sotva může víc, můj život měl jen stíny, bolest zela mu vstříc;
Ty’s byla mi jediným skvostem v žití, Ty, slunce mé, jež do temnot mi svítí. A já Tě zdrávu zřím opět, něhu Tvých očí smím zas pít...
Tě zřít a umřít, dopět píseň, na rtu jež chvít se počala, s posledním dechem v jasu by splynula a zpívala Tvou krásu!
Tvou krásu zářící, žhavou, čistou a étherickou. V ní sníh dřímá liljí, v tmavou kadeř zajat se stkví,
co oči Tvé planou jak narcis zpilý a na dně jich Tvá měkká duše kvílí. Jak v rakvi z opálu zmdlívá v očí těch zdroji jiskrném
má duše, jež se zrývá lásky závratným snem. Ty’s přišla! Nám vrácena! V sladké muce Ti líbám čelo, líbám dobré ruce.
Cookies on Poetry Cove