Tak smutně se zdvíhají skály,
chmur mračných jenom se tknout,
zpod černá řeka se valí
a rozbouřen pění se proud.
Jek tlumí, břeh líže, vír kalí;
vor vidět bez hlesu plout –
tam v dáli dvě postavy stály,
jak boží by čekaly soud.
Leč olovo nehne se s místa,
blesk nepoltí oponu v trysk,
proud hněvný dál po skále chlístá.
Dál rákosím temný zní plysk,
a nevím: tak smutna ta místa,
či já jen své srdce jim vtisk...