Ó, hvězdo má,
záštito mého žití,
svůj roztoužený zpěv vždy k tobě vznáším zas;
tvůj jas mi plá
a do snů věčně svítí,
ať vírný žití slap vře syče jako plaz
a sebe divočej se pode mnou v tmy řítí:
vírů jek slaď,
svých paprsků zlať
dál v bolnou skráň mi klad’!
Když trpět jen
bylo mi usouzeno,
já nepříznivý los chci klidně žitím nést;
vždy haně v plen
když padnout má mé jméno
za snahy nejčistší, za ideálů zvěst,
za pravdu, krásy sen a dobra těžké věno:
ústrk se zhusť,
v bouř žití mé vúsť,
jen ty mne neopusť!
Svých trestů tíž
snášet chci bez reptání,
i z domnělých jen vin vždyť ve svém nitru dost
jsem trpěl již,
se muče za pokání
a krutě poutaje svých smyslů háravost.
Já poznal prázdnotu, již rozkoš obeclání,
požitků svod;
a výčitek hlod
se hluboko mi vbod.
Přec jsem však hrd
jiným se vyzpovídat
než tobě, hvězdo má, již v duše tmu zřím plát;
tvůj soud buď tvrd,
chtěj si mne na smrt vydat,
ty k tomu právo máš, neb ty jen můžeš znát
i všecky příčiny. Je snadno hanu kydat
srdce ne v dno,
však probádat, zlo
v něm svážit za dobro.
Ó, hvězdo má,
Nadšením mému mládí
a Láskou jinošství jsi byla v bludných snech,
vždy vědomá,
co žití svádí, ladí,
i mhou vždy shlížejíc se jeho ve vírech;
ty sladkým otcovstvím jsi spiala proud, jenž pádí:
odpouštět dej,
v dnů soumračný děj
se dál vždy Pravdou, Dobrem, Poesií stkvěj!