Ty s hlubokým okem zpilé bakchantky,
jež věnčena révou, v listů setlení
jdeš vysoko mávajíc thyrsem nad hlavou,
buď pozdravena, dumná jeseni!
Tvé miluji barvy smyté napolo,
ty vyhaslé kovy, lesky uvadlé,
ty mlhavě třpytivé v měkkém zlomení,
jak nadějí sny dávno zapadlé.
To všechno již dávno, dávno vyznělo,
jak v rákosí flétna faunů vyhnaných,
vzdor mládí a polibky, žhavé polibky,
radosti tleskot, naivní smích.
V dál splývají lodi s tichou krásou žen,
zmlk sistrů a bubnů k tanci zvoucí hluk,
páv na střechách paláců touhu dokřičel,
ocúny jen se teskně rdí z luk.
Tíž ovoce chýlí stromy v zahradách.
Teď zbyla jen míza ve plod zrající,
duch stvořit chce čin a ještě naposled
vzplát jako fénix na své hranici.
Než belhavá přijde zima, starucha,
sem s loktuškou jíní, sněhu náručí –
oj, vysoko, bakchantko, mávej thyrsem svým,
ať slední květ v čas ještě dopučí!