Vždy prostovlasá jde, jak kráčí dívky mladé
pro květy do lesů na svatební svůj hod,
na bledý amarant svou lehkou nohu klade
a shýbá jeho stvol nad kamenitý brod,
kde v skrytu lekníny se snivě noří z vod.
Tak jednotvárný zvuk tou němou tiší táhne,
jak by kdos volal vás, jenž stejně s vámi práhne;
kol luny stříbrné mha nadechnuta vře,
a tklivou náladou zrak chodce v slzách vláhne.
Tou dobou básníkům se chorým lehčej’ mře.