V okénku, v běli záclonek
vždy nad šitím se skláněla,
jak na křídlech by anděla
růžový ulpěl červánek.
Tak křehounký byl její vděk,
vlas zlatý padal do čela,
pleť – broskev jemně zardělá,
jež usmívá se z úponek.
Stesk tichý občas ruce smek
jí v klín, a v prázdno hleděla,
jen na chvilku, jen kapánek.
Hned přistihši se, rozchvělá
zas práci rychle dodělá.
Leč líce rys číms divně změk...