Má kolem hlavy celou aureolu,
tož družky žertem zvou ji vlasaticí,
a také tak se kmitne na ulici
vždy s cudnou plachostí, jen v mysli školu.
Jí z podvědomých, snivých dívčích bolů
cos v úbělově znylém zbylo líci;
mníš smutečnici vidět mramor stříci,
kam k pohřebinám staví snů svých ollu.
Leč nemysli, že zná jen lkáti marně,
zrak pomněnkový klopíc, tlumit žáry,
ramenou lilje spínat k nebi kárně.
Když vášně trysknou, v nitru do nadšení
a lásky k umění se vše v ní změní.
Tu pod rukou v strž vzkypí tónů vary.