Mou myslí táhnou, hlava za hlavičkou.
Vždy nové, nové za umění vznětem
se v podzim k Praze slétnou, prchnou s létem
a mnohá na vždy se zadrhlou smyčkou.
Neb běda, kdo si troufá planým vzletem!
Chce oběť celou, umění ne hříčkou,
jest dobývat ho, půtka za potyčkou,
až prapor vítězný se rozvlá světem.
Než co ty trudy úsměvným jsou dětem!
Jdou za vidinou, jež jim v dálce září.
Cos velké, svaté. Nač se pitvou hnětem?
Jdou plavé, smědé, uzardělých tváří,
jdou očí rajských, i v nichž rmut se sváří;
vpřed štíhlé, bujné, radost i žal pádí.
A na konec má vždycky pravdu mládí.