Vždy se mnou jde ten klidně velký zjev,
jenž hluboko tak v osud lidský zírá
jak sama Moira, vše, co vášní zdírá,
již v sobě zladiv na klassický zpěv.
V něm Dionys i Apollón slil krev
s Erótem, který laškuje i týrá,
v něm římský poutník dumnou flétnu svírá
a drama krotí titanský svůj hněv.
I teď jde se mnou. Podzim odých stráně,
též jemu jíním poprášiv již skráně.
Tam dole nad rybníčkem zámek sní.
V žluť žárlivou nám jasan hned jej schová,
co pod nohou list zvadlý šelestí
jak hedváb vlečky paní z Lewetzova.