Tys vyplnila celou duši mou,
svou něhou bytost mou jsi celou prodchla,
že stala jsi se světem, bohem mým,
a po tobě jen prahnu v horečkách.
Ty krásna jsi jak bílá lilije
na břehu vod, kde nezapadá slunce
a hoří jako maják ztrnulý
a hází žár svůj v lesklou hladinu,
svých jasů stele pruhy krvavé
v kalichy růží, bledých narcisů,
jichž vůní tvoje vlasy třesou se,
tvé hyacintové se vlasy třesou.
Jich vězněm je mé srdce opilé,
tvou vnadou spilé, čistotou tvé duše:
když v křišťál očí tvých se zadívám,
jich září vidím její hlubiny
a chvěji se. Jak hrobka z opálu
jest oko tvé, v níž touha moje stlívá,
má touha zlíbat klidné tvoje čelo
a oči a pak ruce, bílé ruce.
Ty zvedla jsi mne z prachu všednosti
na sněhu rukou těch, na dlaní sněhu,
jež zdvihají se večer k modlitbě.
Tys vyplnila celou duši mou,
sne žití mého, nikdy nedosněný
sne tratící se v nekonečnu lásky!