Jsou písně, kde se s jihem sever líbá –
Ty zpíváš je v svém teskném zadumání:
v nich letní noc se k modrým fjordům sklání,
nach západu v hor samotu se shýbá.
Ve výších ještě břízou zakolíbá
van zabloudilý od mořských sem slání,
jak v Paulsenově verši, k dívčí skráni
vlá z dálky píseň, jak ta vůně libá.
Vzdech doznívá kdes před klášterní branou,
zas v krčmě bujný halling struny trhá,
v boj s králem draků Solfager se vrhá.
Tam Sygurd, Gynt. Jak postavy jich planou!
Jak ráz Tvé země v tónech Tvých se taví!
Ó, labuti má z nadzemských snů navy!